Známka punku

Známka punku je kongeniální hudební klip od Visáčů, který všichni známe, ale pro navození atmosféry si ho prosím teď pusťte.

Nemám k němu co dodat, leda snad si postesknout, že jsme na ten odpadkový koš místo baťohu nepřišli sami. Všichni, všichni se totiž cítíme jako pankáči. No uznejte.

Jak ale už řekli sami Visáči, není lehké to dát vhodným způsobem najevo. Zvláště, dodávám já, pokud člověk už pobral trochu rozumu. Takže, co je to známka punku?

Především by se měl člověk ztotožnit s nějakou kapelou. Čistě teoreticky by měl poslouchat Sex Pistols. A to je právě to. Všichni víme, že Sex Pistols se poslouchat nedají.

No přiznejte se, že jste to v polovině taky vypnuli?

Kromě žinantního faktu, že je to uměle vytvořená kapela, je tu hlavní problém v podobě Sida Viciouse. Co s člověkem, kterého nechali hrát akorát na basu, a ještě mu jí museli při koncertech odpojovat? I kdyby člověk chtěl adorovat tu sebedestruktivitu a braní drog sebevíc, tohle video

člověka jednoznačně odradí.

Naštěstí jsou tu The Clash. Jejich autorita je nesporná. Klešáci jsou super. Bohužel nás později narozené dostihla reklama na Eurotel dřív než originální song i dřív než jeho skvělý cover od E!E.

Stejně tak London calling známe především z té epizody přátel, kde se Chandler poprvé vyspí s Monikou. Vlastně jsme The Clash nikdy neposlouchali, ale čert to vem. Dejme tomu, že posloucháme Klešáky.

Tak hudbu máme. Dále by to chtělo projevit se nějakou přímou akcí. Protože už tak trochu stárneme, nejsme úplně dobře schopni se ožrat do němoty a pak lézt na lampu veřejného osvětlení a vyřvávat do noci No future. Rádi bychom, ale bolí nás záda, po třetím pivu je nám blbě a ráno vstáváme do práce.
Nespoutané sexuální chování už také není nic pro nás, žijeme ve šťastném dlouhodobém vztahu a neradi bychom si to rozházeli.

Stále je tu možnost smrdět.

Správný pankáč totiž smrdí tak, že je to vidět i jen na fotce.

..ale to radši ne.

A tak nám nezbývá, než své projevy omezit na smělé parkování na hranici parkoviště před Billou, podepisování petic a občasnou odpověď „nasrat“. Díky Háemku a Céačku máme teď navíc možnost vyjádřit své pankáčství za 199,- v jarní slevě.

(zdroj: http://www.hm.com)

Kromě kabelek, pásků a všeho možného s „pyramidkama“ (na které jsme v pubertě neměli, protože to byla pravá kůže a pravé železo) si můžeme koupit i vytahané tričko, šněrovací boty a samozřejmě obsíslé kalhoty (my, co jsme chodili na Znouzi v roce 1998, zapomínáme, že punk je jev let osmdesátých). A hlavně koženou bundu.

Ada na Módním pekle nedávno jen tak mimochodem napsala, že „kožená bunda je klasika, kterou by měla mít v šatníku každá žena“. Tak to mě teda vážně pobavilo. Kožená bunda není klasika, kožená bunda je životní styl. Kožená bunda je přísaha a vyznání.

Pamatujete, jak jste si koupili křiváka? Přesněji řečeno, dostali od rodičů, protože byl pekelně drahý? Jak voněl kůží, jak byl těžký, až z něj bolelo za krkem? Jak se hovězina nedala ohnout a zipy byly tak masivní, že nešly zapínat, další důvod proč ho nosit i v zimě rozepnutý? Pamatujete, jak jste ho nosili, až změknul, prolili ho hektolitry piva, váleli se v něm a na něm po zemi a na koncertech, až ztratil barvu a stal se něčím, co vyjadřuje vaši osobnost? Máte ho ještě doma, ačkoliv víte, že na něm jsou pravděpodobně stopy moči a zvratků, a možná i lecčehos dalšího? Měli jste jen jednoho, protože jste ho dostali v šestnácti a nosili ho do třiadvaceti, kdy už to bylo několik let trapné?

TO je kožená bunda.

Teď se to seká po tisícovkách v nějaký továrně v Číně a stojí to většinou tak litr (rozuměj: 50 euro). Kupuje si to každá nána a sofistikovaně to kombinuje s košilemi od Benettonu, balerínkami Lacoste a kabelkami Guess. Dělá se to z viskózy a vydrží to tak jednu sezónu, tudíž správná módní dívčina jich má víc, jeden černý, druhý hnědý, třetí barevný, aby to mohla zábavně kombinovat. Kožený bundy nosej i holky, který jinak vypadaj komplet jako účetní.

jacket-designs.blogspot.com

Ve Francii, kde móda ještě víc podléhá trendům, člověk může spatřit v kožených bundách i matky rodin, jak ve slunném sobotním dopoledni vybírají na trhu nejlepší pastiňák.

(Zdroj: http://www.dijitalimaj.com)

I když uznávám, že tohle je vlastně super.

A tak nám jako jediný projev syrového punku zbývá projekt Kašpárek v rohlíku, na kterém se podílel výkvět české hudební scény a který jsem si s chutí celý poslechla. Jak vidno, generace, která chodila v osmdesátých letech na Znouzi, už má děti, které si umějí samy pustit empétrojku.

Inu, to je ta postmoderní doba.
Punk’s not dead!